Když mi Shivam Rachana poprvé vyprávěla o lotosovém porodu, byl jsem tímto neobvyklým slovním spojením zcela fascinován. Po chvíli jsem si začal představovat lotosové květy na klidné vodní hladině. A pak jsem náhle pochopil, proč byl lotos vždycky považován za důležitou květinu a symbol vzniku života. Otevřely se mi dveře a já v ruce držel klíč k pochopení principu lotosového porodu.

Nacházíme se v takové epoše lidských dějin, kdy musí lidé kvůli přežití radikálně změnit svůj způsob života. Celá tisíciletí se všechny kultury chovali stejným způsobem – jejich primárním cílem bylo ovládnout přírodu a ovládnout či dokonce vyhladit/zničit ostatní civilizace (skupiny, kultury, národy). Tehdy bylo výhodné rozvíjet potenciál lidské agresivity, rozvíjet určitou schopnost ničit život a potlačit schopnost milovat. Nyní, již umíme lásku popsat vědecky a víme, jak schopnost milovat vzniká a vyvíjí se. Spojíme-li tyto poznatky z různých vědních oborů, zjistíme, že nejvhodnější k takovémuto zásahu je právě doba příchodu na svět – porod. To vysvětluje vývojové „výhody" nespočetné řady rituálů a pověr (např. že kolostrum/mlezivo je špatné), které se předávaly po celá tisíciletí, a které měli za úkol narušovat sám porod a první kontakt mezi matkou a dítětem.
Meze těchto postupů jsou v éře ekologického uvědomění zřejmé. Musíme se začít zcela otevřeně ptát na otázky typu: „Jak se naučíme respektovat Matku přírodu?" Předpokladem pro navázání kontaktu s Matkou přírodou je sjednocení lidstva. Potřebujeme sílu Lásky. Veškeré rituály a pověry zasahující do psychologických procesů v době porodu ztrácejí své evoluční výhody. Musíme se znovu naučit, jaký může porod být, když jej neovlivňují žádné kulturní souvislosti. Potřebujeme nějakou základnu, od které bychom se neměli příliš vzdálit. Lotosový porod je právě takovou základnou.

Odhalit kořeny přirozeného porodu je možné dvěma navzájem se doplňujícími způsoby. Za prvé, pokusit se prozkoumat starodávné ženské vědomosti, které jsou stále mezi námi, navzdory tisíciletí existence civilizace. V tom jsou Shivam Rachana a její přátelé z Mezinárodní školy duchovního porodnictví velmi dobří. Za druhé, podívat se na porod očima moderních fyziologů a říci, co je opravdu univerzální, co stojí nad všemi kulturami, a znovu objevit základní potřeby rodících žen.
Podíváme-li se na rodící ženu očima fyziologa, jako nejaktivnější část jejího těla uvidíme prvotní hluboko uložené části mozku (hypotalamus, hypofýzu atd.), které máme společné s ostatními savci. Ty musí uvolnit do oběhu potřebné hormony. Zábrany, jsou-li nějaké, se rodí v neokortexu – té části mozku, která je u lidí vysoce vyvinutá a kterou lze označit za sídlo rozumu/intelektu. Kulturní normy jsou otištěny právě zde. Z pohledu fyziologa lze snadno vysvětlit i jev důvěrné známý všem duchovním porodním bábám. Není-li rodící žena ničím rušena, nachází se ve zvláštním stavu vědomí. Je to jakoby se odřízla od vnějšího světa a „přenesla se na jinou planetu". Odváží se dělat to, co by bylo v běžném životě považováno za nepřijatelné/co by v běžném životě nikdy nedělala, např. křičí, kleje nebo se ocitne v poloze, která by jí jinak nepřišla na mysl. To znamená, že neokortex utlumuje svoji činnost. Z praktického hlediska je to jediný důležitý aspekt fyziologie porodu. Z toho vyplývá, že rodící žena by měla být chráněna před jakoukoliv stimulací.

Heslem fyziologa by tedy mělo být: nestimuluj neokortex rodící ženy.

A co vlastně stimuluje neokortex člověka? Neokortex zpracovává jazyk. Na rodící ženu by se nemělo zbytečně mluvit. Neokortex je stimulován jasným světlem. To znamená, že intenzita světla v místnosti, kde se rodí, hraje velkou roli. Neokortex je stimulován pocitem, že je člověk sledován, z čehož vyplývá, že soukromí taktéž patří mezi základní potřeby. Neokortex je dále stimulován situacemi, které vedou ke zvýšení adrenalinu v krvi. Pocit bezpečí je tedy další základní potřebou rodící ženy. Na tomto místě musíme zdůraznit fakt, že prototyp osoby, u které se cítíme v bezpečí, je naše matka a že porodní bába je původně mateřskou postavou.

Očima fyziologa je snadné odhalit základní a univerzální potřeby rodící ženy. Jazykem fyziologa je navíc snadné popsat hluboce zakořeněné a obecně přijímané nepochopení fyziologie porodu.
Mezera mezi intuitivními poznatky, kterými některé ženy stále disponují a tím, co se dozvídáme z přírodních věd, se stále zužuje a to je důvodem k optimismu.

Michel Odent Londýn
říjen 2000