Film LOTOSOVÝ POROD - Porod do vody dvojčat Malcolmových nám poskytuje tu výsadu podělit se o jeden z nejintimnějších, nejvzácnějších, ale také nebezpečných a strach nahánějících momentů v životě: porod.
Tímto okamžikem jsme si prošli všichni; v tomto filmu jsme však svědky neobyčejného porodu dvojčat, která se doma narodila do vody. První z nich přišlo na svět hlavičkou napřed, zatímco druhé nožičkama. Jde o neupravený filmový záznam. Poté, co se děti narodí, zůstanou spojeny se svými placentami až do té doby, než se jim pupečníky přirozeně oddělí od pupků. Tato metoda je známa jako lotosový porod.
Přicházíme k Davini Malcolmové, matce dvou dětí, která nyní prožívá poslední dny svého těhotenství. Otevřeně mluví o svém strachu a o tom, jak na tuto situaci pohlíží. Davini je velkorysá a výřečná a mluví s jasností informované ženy, která si jako žena i matka tento proces, jejž plně přijala, hluboce uvědomuje.
Během čekání na porod svých dětí dávají Davini s partnerem Peterem najevo, jak láskyplný a hravý je jejich vztah. Záležitost je vskutku rodinnou událostí – jejich chlapečci, Zak a Satchi, čekají na porod svých sourozenců. Peter s chlapci sedí u piana a společně se baví zpíváním známé písničky o pšoukání.
Tento film je názorným příkladem osobního přístupu porodní asistentky k matce, což se ostatně ukázalo jako nejlepší metoda, která je ale zároveň mnoha ženám na Západě upírána.
Péče porodní asistentky napomáhá tomu, že jsou těhotenství i porod brány jako běžné fyziologické funkce, a přináší uvědomění, že žena má při porodu stejně jako ostatní savci specifické potřeby a že je její tělo uzpůsobeno tak, aby fungovalo přirozeně, když je ponecháno v klidu a poskytne se mu péče.
Záznam je vlastně rodinným domácím videem; nic v něm není hrané, jde o čirou skutečnost. Film poskytuje jedinečnou příležitost být svědky přirozeného porodu, v západní kultuře ustupujícího fenoménu, kde si mnoho žen vybírá spíše chirurgický nůž než příležitost otevřít se s až děsuplným veselím a extází božským ženským silám, které může každá žena zakusit, když přivádí na svět nový život.
Ve skutečnosti však pouhých 12 % běžných zdravých žen rodí bez pomoci léků proti bolestem a dalších přípravků, které jsou propagovány farmaceutickými společnostmi, bez přípravků, které ženu znecitliví a psychicky rozhodí. Sníží její schopnost napojit se na dítě a cítit, jak si razí cestu z její vnitřní svatyně, ve které mu poskytovala bezpečí a výživu potřebnou pro vývoj jeho tělíčka, až se dostane do „vnější dělohy" jejího náručí a prsou. Léky také omámí miminko a zabrání mu v tom, aby projevilo svou geneticky zakódovanou schopnost samo se narodit, když je tělo matky na porod připravené. Pochopit, jak důležitá je tato rozhodující chvíle, která se na dítěti podepíše, zavdává příčinu pro mnoho zneklidňujících debat. Můžeme se stejně tak dobře ptát, proč všechny děti nemají tu možnost být porozeny tak nádherně, jako jsme tomu svědky tady. Když Davini tlačí miminka ven na svět, najednou se lekne, že by je někdo mohl začít vytahovat. „Netahejte! Netahejte ho ven!" brání se. Nikdo se však dítěte nedotýká a ona si uvědomuje, že v duchu vstoupila do svého vlastního porodu. Vytáhli ji totiž lékařskými kleštěmi. Tato prvotní vzpomínka se nyní při porodu dostává na povrch. Jsme svědky zrození i znovuzrození.
Znovunabývá své vlastní tempo. „Půjdeme podle mě," dožaduje se. Porodní asistentka ji ujišťuje, že má tolik času, kolik jen potřebuje. Co se týče domácích porodů, je už Peter ostříleným tatínkem. Zakrátko se stane otcem pěti dětí a jako vždycky se porodu účastní. Jako tichý strážce své milované sklízí plody jejich lásky do svých rukou a jemně je přikládá k vodní hladině. Je první, kdo vidí, že se druhé dvojče narodí nožičkama napřed. Jeho dlouholetý výcvik a zkušenosti s neočekávanými situacemi se mu právě zúročují, když porodní asistentku tiše zpravuje o svém objevu. Převládá klid a prohlubuje se důvěra.
Všichni s úctou pozorují, jak se Davini noří do svého těla a cítí, jak její maličké sestupuje přes chvějící se děložní krček a sklouzává do vody. Nikdo nespěchá, aby u druhého dvojčete určil pohlaví. To rozptyluje nedočkavost a až rozpačité očekávání, které jinak přihlížející mívají. Zatímco první dvojče se nadnáší v teplé vodě a upřeně hledí na svého otce, Davini se plně věnuje druhému dvojčeti, které se pomalu orientuje v nové realitě. Její konejšivý hlas miminko tiše uvádí do jeho těla, které je napojeno na krev z placenty, bohatou na kyslík. Chvíle, kdy se prozradí pohlaví dítěte, je jednou z perel tohoto filmu.
Vidíme malého Zaka, který se vzdává své pozice nejmenšího dítěte v rodině a posouvá se do role velkého bratříčka. Citlivost, s jakou matka a dítě tráví své poslední dny jako neobyčejně důvěrní přátelé, je dokonalá. Okamžik, kdy se chlapeček setkává se svým dvojčecím sourozencem, a úsměv teprve několik minut starého miminka, kterým jej pozdraví, jednoduše musíte vidět, abyste uvěřili.
Tento film razantně mění způsob, jakým by se mělo na novorozence nahlížet. Přítomnost miminek je tak působivá, že se ocitáte v jakémsi bezčasovém pásmu mezi různými světy. Když vidíte, jak na vás miminka upřeně hledí, tak to s vámi pohne a připomene, kým doopravdy jste. Tohle je skutečný život, opravdová nádhera. Je to film, který bychom si všichni – každý muž, žena i dítě – zasloužili vidět znovu a znovu, abychom mohli zase získat svou lidskou důstojnost. Ukazuje se tu, jak je možné být člověkem. Vidíme ženu, která drží dítě a zároveň rodí další. Nádhera.
Film také ukazuje, jak může být rodina za životy svých nových členů zodpovědná a jak se může podělit se o jejich příchod na svět takovým způsobem, který všem zajistí maximální zdraví i duševní pohodu. Porod je tu zobrazován jako posvátná událost a probouzí v našich srdcích i myslích touhu po návratu k tomuto způsobu příchodu na svět nebo nás přiměje touto cestou směřovat. Ačkoliv porody do vody na mnoha místech již přes 20 let běžně fungují, je na tento způsob ještě stále pohlíženo jako na riskantní záležitost.
Tady však spatřujeme, jak je rodit ve vodě jednoduché a jak zřejmé jsou výhody, které z toho pro matku i dítě plynou. Za povšimnutí v tomto filmu stojí, jaký klid dýchá z přítomných. Ačkoliv je skupina pomocníků stále u rodičky, nikdy jí nedávají svou přítomnost pocítit. Poskytují jí milující a podpůrné přijetí ve chvílích, kdy proplouvá tímto úžasně intenzivním zážitkem. Ona je hlavní představitelkou, oni jejími milujícími společníky. Stejně jako je vzácné strávit před porodem s matkou tolik času, dovoluje nám tento film navíc nahlédnout do období po porodu, kdy probíhá kojení, odpadne pupečník, mění se režim spánku a domácnost se přizpůsobuje přítomnosti miminek. Informace od těch, kteří si touto zkušeností prošli, budou jistě pro novopečené rodiče cenné, obzvláště pak díky výpovědi matky, která již v sobě onu zkušenost má a je schopna se o ni moudře podělit. To, o čem mluví, je upřímná pravda a její děti jsou toho dokladem. Ve filmu je zachycena malá komunita lidí, která se pozoruhodným způsobem chopila zodpovědnosti za péči o své členy, což v současné době ukazuje, jak obrovská je potřeba mít rodinu. To, jak skvěle všechno dopadne, nás přiměje zamyslet se nad budoucností zdravotních politik a služeb. Přesvědčení a metody, které naše kultura považuje za nezbytné pro porod, tu jsou zpochybněny. Kdyby tato matka vyhledala pomoc klasické medicíny, lékaři by jí skalpelem rozřízli břicho i dělohu a děti by jí z ní vyjmuli nejméně dva, spíše však tři až čtyři týdny před tím, než se přirozeně narodily samy.
Panuje obecný názor, že vhodná doba pro porod dvojčat nastává po uplynutí 37 týdnů. Tyto dva až čtyři týdny těhotenství navíc jsou však velmi podstatné pro vývoj a zdokonalení tělních systémů. Děti by byly s největší pravděpodobností podrobeny agresivní resuscitaci a byly by od matky odděleny za účelem „pozorování". V okamžiku, kdy by byly vyjmuty z dělohy, by jim doktoři přestřihli pupečníky. V rámci jakéhosi prapodivného rituálu by byla do krevní banky „darována" jejich životně důležitá pupečníková krev, která má neobyčejné vlastnosti, jež lidský organizmus potřebuje pro optimální zdraví. Miminka by byla navíc obklopena osmi až deseti neznámými lidmi v maskách, přičemž by na nich každý měl provést určitý úkon. Matka, nyní pacientka zotavující se po operaci břicha, by vzápětí dostala velké dávky léků tišících bolest, které by se spolu s výživným prvním mlékem dostávaly do ještě plně nevyvinuté trávicí soustavy novorozence. Spousta lidí by se nad potížemi s kojením těchto dětí ovlivněných léky podivovala. Lotosový porod, tedy metoda, při níž se pupeční šňůra nepřestříhává ihned poté, co se miminko narodí, a nechá se, aby odpadla sama, vás možná přivede do rozpaků. Když však pochopíte důvody a uvidíte, s jakým klidem si miminka nakonec hoví, stane se pro vás takovýto postup tou nejlogičtější věcí, kterou byste měli podniknout.
Neexistuje žádný důvod, proč by se měl pupečník odstříhávat. Lotosové porody tak upozorňují na běžný postup okamžitého přestříhávání pupečníku a na zvyk ukládání krve do krevních bank, který v poslední době získal na oblibě, a zpochybňuje je. Tyto metody kladou novorozence do oslabené pozice, kdy jsou připraveni o 30 až 50 % plného podílu krve, na nějž mají nárok. To se při porodu rovná podílu krve v pupečníku a placentě, přičemž tato krev má za přirozených podmínek zásobovat hlavní orgány dítěte. Matčino tělo je ponecháno, aby se samo vyrovnalo s neblahou situací vyvolanou přestřižením pupečníku, což také způsobuje větší sklon k poporodnímu krvácení (PPK).
Lotosově narozené děti mají pár dní po porodu pupečník úplně zhojený, zatímco většina dětí má pupečníkový pahýl, který je náchylný k infekci, a trvá to přibližně dva týdny, než odpadne. Žádný výzkum zabývající se důsledky ochuzování novorozeňat o tuto nesmírně cennou pupečníkovou krev zatím neexistuje. K této metodě se totiž přistupuje kvůli nemocničním časovým rozvrhům, ne pro dobro dítěte a matky. Tradiční porodnické metody zajišťovaly, aby pupečník dotepal, čímž se zabezpečilo, že se dítěti dostalo plné množství krve. Protože počet nemocí u všeobecné populace i přes větší znalosti a lepší péči stoupá, spíše než klesá, mohli bychom se ptát, zda postupy aplikované na počátku života jedince neohrožují naše dlouhodobé zdraví a duševní pohodu, spíše než by je podporovaly.
DVD má také řadu bonusů. Za povšimnutí stojí audio komentáře s „mužskými" a „ženskými" pasážemi, ve kterých jsou obsaženy rozhovory natočené tři roky po narození Lachlana a Gabrielly. Peter a Daricha mluví o porodu z mužského pohledu. Díky jejich důvěrnému přátelství nám je výjimečně dovoleno letmo nahlédnout, jaké mají zkušenosti s životem s těhotnými ženami, s porodem samotným a s přizpůsobováním životního rytmu po něm. Slyšet mluvit muže o takovýchto věcech je vzácné.
„Ženský" komentář zachycuje Davini a Rachanu, které podobně přemítají o tomto neobyčejném čase. Davinin pohled na věc se za ty tři roky, kdy svá dvojčata vychovává, vyvinul. Uplynulo hodně času a během něj toho mnoho pochopila. Davini a Rachana si jako staré dobré přítelkyně důvěrně vykládají. Rozhovor, kterého jsme svědky, je úžasně poučný a představuje tak pro nás další plus.
Nenechte si ujít film The Lotus Birth – The Water Birth of the Malcolm Twins. Buďte připraveni na cestu, která vás hluboce dojme, a možná vás také vymaní z vaší zóny pohodlí, tedy okruhu věcí a myšlenek, které v životě obvykle děláváte nebo o kterých přemýšlíte. Nejde však o utrpení.
Když se cítíme pohodlně, nemáme šanci se změnit, a tento film je o takové změně, která nám všem prospěje.

Shivam Rachana, producentka