Pochopte, že našich 5 typů porodu představuje jakousi vyhrocenou, extrémní možnost - tak, abychom dospěli k nějaké rámcové představě o dopadech porodu. Samozřejmě, že je do psychického vývoje se během života promítá mnoho a mnoho dalších faktorů, jejichž kombinace jsou nepřeberné (existují miliony variant toho, jak věci mohou probíhat). V praxi můžete u sebe a u druhých vnímat jen náznak těchto vjemů.

Zkusme následující text chápat jako pobídku zamyslet se nad tím, jaký neskonalý dopad má na naše děti a na celou společnost volba typu porodu. Zkusme se vcítit, jak to prožívají děti, které přicházejí na svět.

 

1. DÍTĚ NAROZENÉ PŘIROZENÝM PORODEM, KTERÉ OD OKAMŽIKU PORODU ZŮSTÁVÁ S MATKOU.

Pocity těsně po porodu: Cítím se vítané, přijaté.
5 - 6 let: Cítím zdravou drzost. Nebojím se říct, co si myslím.
11 - 12 let: Začíná se mi tu líbit na tom světě, užívám si to tu. Je to krásný, baví mě to tady. Od rodičů cítím lásku. S autoritami nemám problém, nemám problém je poslechnout, mohu přijmout jimi nastavené hranice.
21 let: Vnímám hlavně SEBE SAMA a své potřeby (radostně). Ve vztazích cítím vyrovnanost.
35 let: Já jsem Já, jsem sám sebou. Pokud jde o vztahy, vím, jaké je mé místo, můj prostor. Ve vztazích neztrácím svou individualitu.
50 let: Mám za sebou vychované děti. Začínám žít. Mám za sebou kariéru, něco jsem vybudoval. Mám splněné povinnosti. Teď si víc žiji pro sebe.
65 let: Dívám se na život s nostalgií: bylo to hezký. Uteklo to. Smíření.

 

 

2. DÍTĚ NAROZENÉ PŘIROZENÝM PORODEM, KTERÉ JE ALE OD MATKY PO PORODU ODEBRÁNO.

Pocity těsně po porodu: Cítím se strašně ODDĚLENÉ, nemám žádný pocit bezpečí a ochrany, vše mě absolutně ohrožuje. Cítím obrovský STRACH. Zůstávám v PARALÝZE.
5 - 6 let: Je mi všechno jedno, stejně mě nikdo neslyší. Cokoli je zbytečné: dělat, říkat. Nemá to cenu.
11 - 12 let: Zjišťuji, že když si "ulétnu" do VLASTNÍHO SVĚTA, je to super. Když mi autorita řekne, ať něco udělám, tak to sice (navenek) udělám, ale stejně se zavřu do svého světa.
21 let: Cítím stále oddělenost od ostatních. Jsem zvyklý se o sebe starat od malička, postarám se o sebe i teď. Mám v sobě truc: "Teď si to teda vezmu, když mi to nedáváte, když jste mi to nedali." Cítím hrozné oddělení. Unikám nahoru, do jiných světů. Stále vím, že na své okolí nemohu spoléhat.
35 let: Zažívám vztahy, kde každý žijeme pocitově odděleně, odřízle, jsme na tom zhruba podobně, věkem i povahou. Žijeme vedle sebe jako dvě oddělené jednotky. Každý si jede na tom svém, aby se postaral o sebe. Vlastně se to ani nedá nazývat partnerstvím. Neumím dát důvěru druhému, nemůžu, nejde mi to. Nedůvěřuju nikomu, ani sobě, jediné, co mě drží nad vodou je "únik nahoru". Stále utíkám "pryč".
50 let: Dochází mi, že se svým psychickým stavem a nedůvěrou musím něco udělat, že takto to není v pořádku. Není v pořádku celý život "někam ulítávat". Jsem v procesu léčení. Vztahy se mění, stávají se opravdovější. Začínám průběžně chápat, že i já SEM PATŘÍM. Začínám chápat, že tu nejsem proto, abych žil odděleně (v izolacI a úniku), ale abychom žili SPOLEČNĚ.
65 let: Vidím teď všechny možnosti. Užívám si to. (Ke stáří zažívá spokojenou integraci). Jezdím s ostatními na výlety. Pěkné stáří. Pocit DOBŘE ODVEDENÉ PRÁCE. Pocit propojení v rámci rodiny, nalezená a doceněná POSPOLITOST.

Poznámka: Vývoj dvojky (ODEBRANÉ dítě) je jakoby protikladem vývoje trojky (CÍSAŘ). Dvojka z počáteční izolace a nedůvěry zraje postupem doby v plně integrovanou a kontaktní bytost. Zatímco císařská trojka (jak uvidíte níže) z počátečního "nadupaného startu" dospívá přes potenciální vyhoření k pokornému uznání svých limitů.

3. DÍTĚ NAROZENÉ AKUTNÍM CÍSAŘSKÝM ŘEZEM

Pocity těsně po porodu: Cítím se dobře, cítím se přijatý, že tu mám být. Jsem v pohodě. Jen je ve mně jakýsi neklid: VŠECHNO CHCI HNED. Nemám trpělivost. Ať to zařídí táta nebo máma. Nechci se s ničím namáhat. Ať se snaží ostatní. Ať všechno zařídí oni. Už to dávno mělo být!!! Nehodlám na nic čekat.
5 - 6 let: Jsem naštvané a neklidné ještě víc. Mám v sobě přetlak, nadbytek energie a ohně. Vztekám se pro maličkosti, jsem jako splašené. Je mi horko. Jsem k neuhlídání, jsem hyperaktivní. Vztekám se, že chci "tohle", když mi maminka přinese "tamto". Nevím, proč bych se mělo ovládat - ve škole nebo kdekoli jinde. Chci všechno hned, bouchám vzteky.
11 - 12 let: Zklidňuji se (oproti předchozímu věku). Víc příjmám, jak to chodí. Nicméně stále chci být první! Chci vítězit (třeba) ve fotbale. Jsem klidnější, normalizovanější, ale doutná ve mě frustrace. Autority "mám na háku". Učitelka je "pí*, co furt něco chce". JÁ JSEM PRVNÍ. Všude chci být dřív než ty. Cítím se vlastně jako přerostlý malý CÍSAŘ!
21 let: Přezíravě: Pro mě druzí skoro neexistují. Kapitalismus mi zcela vyhovuje, to je doba pro mě. Tohle je náš svět! Chci SOUPEŘIT, chci být PRVNÍ. Chci si všechno zabrat pro sebe, hamty hamty. Hyperaktivní neklid, úspěch, dobýt první příčku. Všechny hračky jsou moje. Jsem KING a svět mi jde na ruku. Jsem úspěšný, ale občas bouchám kvůli frustraci. Konečně se můžu realizovat, už mi do toho "nekecej" učitelky (autority).
35 let: Tvrdě vydělávám, pořád jsem king, ale už jsem trochu vyhořelej. Už jsem ve spoustě věcí selhal, ale díky "namastrovanému egu" nemám pocit, že je to moje chyba. Všichni kolem mě jsou "magoři" - ale začínám si nepatrně a velmi pozvolna připouštět, že by chyba mohla být i ve mně. Krize středního věku. Energie mi klesá. Rodina a vztahy se mi spíš hroutí, protože jsem naprostej ego-maniak, s kterým nikdo nevydrží žít (pomaličku to začínám tušit). Mám v garáži vytuněnou super káru, ale manželka a děti se mnou moc nemluví, nevim proč, asi jsou divný. Krize středního věku. "Jaká je tvoje manželka?" "To je mi jedno, ale spíš někoho poddajnějšího, ať je mi k ruce."
50 let: Prachů už mám dost, v garáži mi stojí několik aut. Jsem cool, mám charisma. Žiju hodně sám pro sebe, jsem trochu zahořklej, rodina se mi už asi rozpadla. Pokud ne, tak je to tím, že moje žena je hodně submisivní a na peníze, takže jí mám "v kleštích". Žiju sám pro sebe, chlastám na baru; baví mě adrenalinové sporty, motorky, Thajsko. Navenek hustej, úspěšnej, ale vnitřně zkorodovanej, vyprázdněnej: jsem na to v podstatě čím dál hůř. Jsem sám. Samorost. Machr. Jednička. Ale nemám hluboké vztahy. Už vím, že je chyba někde ve mě, ale nevím, co s tím. "Co s tím děláš?" Odpověď: "Chlastám. Dám si značkovej koňak za 3 litry a rozeberu to s kámošema."
65 let: Už jsem přiznaně v "pr*li". Už nemůžu předstírat, že jsem HVĚZDA. (Odpadá povýšenost, namachrovanost). Jsme v domově důchodců se čtyřkou (viz. níže), oba máme plíny a chlastáme pivo. Už se kamarádim s kýmkoli. Nějak se to v tom životě podělalo, ale nevím proč. Můžu si z toho na starý kolena aspoň dělat srandu. Smysl pro humor mi nikdo neveme. Už vím, že jsem "hovado", zažívám druhé dětství. Zapomnění na to, co bylo, přináší úlevu. Narcismus splaskává, vzrůstá smysl pro přátelství. Možná se dostaví i pokora a omluva blízkým.

Poznámka: Počet dětí, které na svět přicházejí císařským řezem, stále roste. Momentálně jsme asi na 25%. Více zde. Tento trend o něčem vypovídá. Snaha mít "vše snadné", bez komplikací, bez trpělivosti, vede k neschopnosti žít hluboké a opravdové vztahy. V ženské podobě bude nutné představit si s pomocí fantazie alternativní vývojovou linii.

4. DÍTĚ NAROZENÉ PLÁNOVANÝM CÍSAŘSKÝM ŘEZEM

Pocity těsně po porodu: Nevím, co se děje okolo. Nevím, čí jsem. Nejsem jistý, zda tu vůbec jsem. (Navenek působí pasivně, odevzdaně, nepřítomně).
5 - 6 let: Lhostejnost, málo energie. Letargie.  Na svět se dívám jako pasivní pozorovatel. Nic moc mě nezajímá.
11 - 12 let: Jsem poslušné, hodné dítě. Autority poslouchám automaticky. "Napadlo tě vůbec něco chtít sama pro sebe?" - Odpověď: "Možná, pomalu se ve světě teprve rozkoukávám". Pomalu vstupuji do světa.
21 let: Rozkoukávám se, je mi celkem dobře. "Uvědomuješ si, že můžeš něco chtít?" - Odpověď: "Nevím". Odpojenost, poslušnost. (Císař 3 k tomu dodává s uspokojením: "Ideální zaměstnanec do mojí firmy.")
35 let: Pokud jde o vztahy, já mám normální rodinu, já jsem zodpovědnej (!) (říká samozřejmě a slušně). Vychovávám děti, žiju normálně. Bydlím v paneláku, jsem spokojenej. Nechtějte toho po mě moc. Funguju - tak - to stačí (to je pro mě úspěch). Detaily bych nerozebíral.
50 let: Jsem v rekonvalescenci. Po infarktu, na lůžku. Už se nezvednu. Rezignace po vyčerpávající životní zátěži.
65 let: Jsem protivnej dědek na vozejku. Historky si přibarvuju. (Jsme na tom teď podobně jako Císař 3). Jsem mimo proud světa, stranou od ostatních; nechci se už v tom pitvat.

Poznámka: Císař 3 (King) a Císař 4 (Znormalizovaný) tvoří jakousi symbiotickou dvojici ideálního manažera a jeho ideálního poslušného zaměstnance.

5. DÍTĚ NAROZENÉ LOTOSOVÝM PORODEM

Pocity těsně po porodu: Připadám si jako kdybych mělo desetiletý náskok před ostatními. Mám obrovskou chuť tu být a poznávat svět. Těším se do života, příjmám ho, vesele si vykračuji.
5 - 6 let: Cítím se od začátku jako součást světa. Svět i já jsme v pořádku tak, jak jsme.
11 - 12 let: Mám zdravé hranice. Nevyvolávám konflikty, ale umím se za sebe postavit, když je to třeba.
21 let: Cítím se zdravě, umím se o sebe postarat a poprat se se životem, když je to třeba. Příjmám výzvy. Přijímám autority, ale když někdo překročí mé hranice, tak se bráním.
35 let: Pocity podobné jako u typu 1 - umí prožívat pocity štěstí i nespokojenosti a vše adektávně vyjadřuje. Umím se vzepřít a postavit se ve společnosti proti něčemu, co se mi nelíbí.
50 let: Děti mých dětí pomalu začínají mít děti, pozoruji vztahové zákonitosti. Mám, co jsem si vybudoval. Jsem spokojený. Něco vyšlo, něco nevyšlo, jako každému.
65 let: S motyčkou v ruce běhám po zahradě. Dokud chodím, je všechno v pohodě. Život byl fajn, ale ani stáří není špatné.

Poznámka: Vypadá to, že pokud dítě přichází na svět tímto způsobem (za předpokladu, že je matka připravená, vědomá a vše proběhne přirozeně a bez komplikací), ušetříte mu (řečeno s nadsázkou) deset let potenciální terapie. Vjemy zde popisované se podobají prvnímu typu, snad jen s tím rozdílem, že dítě je ještě o něco odvážnější a s důvěrnějším, bezpečnějším a samozřejmějším vztahem se světem.

Autor textu Vojtěch Franče

Konstelaci vedla Elena Ištvánová.